Jak může vypadat integrace, aneb čtení na odlehčení

Jmenují se Mirek a Josef. Mirek je starší, velice rád si povídá a jeho sestra o něm tvrdí, že je to lenoch. Mladší Pepa se hrozně stydí. Snaží se ale o kontakt a posledního půl roku se pokouší i mluvit.
Nejdřív jsem měla takové pochybnosti, že o nich nebudu schopna podat fundované informace, protože nějaké podrobnosti a doplnění o nich mi poskytovala jejich sousedka a sestra, ale na druhou stranu to snad ani nebylo v popisu práce. Jejich životní příběh, tak jak ho vnímají oni, se mi povedl za delší čas s doplněním sestry a sousedky sestavit, tak snad jsem ze zadání nevybočila...
Jsou to bratři. Jak se narodili si už nikdo nepamatuje. Ve vesnici žijí od malinka. Rodina byla úplná, Míra si pamatuje jenom hezké věci, tak pořád opakuje, že se měli všichni rádi a měli se dobře. On sám se narodil zdravý. Ve dvou letech však dostal zánět mozkových blan a následovala mentální retardace. Jeho bratr se už postižený narodil. Na rozdíl od Mirka, který nastoupil do první třídy, jeho se nikdo nějak více vzdělávat nepokoušel. Mirek strávil ve škole necelý školní rok, pamatuje si, že pan učitel na něj byl hodný, ukazuje mi, že umí nějaká písmenka, jejich význam však nezná. Sestra jim dělá opatrovníka, k jejich zdravotnímu stavu ví jen to, že mají „papíry na hlavu", víc nic. Je to starší dáma s obrovskými brýlemi, na pohled nepřístupná a přísná, sousedka říká, že na ostatní budí „asociální dojem". Nezdraví, změří si vás ostrým pohledem, ale zavařeniny nese v taškách tři kilometry nejen pro své bratry, ale i pro sousedy po obou stranách chalupy. V sobotu ráno, když jsme u známých přespávali, jsem jí vídávala z okna, jak se brzo ráno vynořila z ranní mlhy s mokrými vlasy, zamlženými brýlemi a nemohla se zmrzlými prsty trefit klíčem do dírky od vstupních dveří. Každý víkend znovu, stejně, pravidelně.
Nikdo si už nepamatuje kdy, ale nakonec dali rodiče oba bratry do ústavu. Strávili v něm několik let, ale kvůli finanční situaci se domů vrátil nejdříve Míra. Sestra si pamatuje, že rodina musela přispívat na pobyt dítěte v zařízení, a že to pak již nebylo kvůli penězům možné. Pepa tam byl déle. Po odchodu Mirka byl přeřazen (sestra si nepamatuje proč) do zařízení pro hluchoněmé. To je spojeno s vlnou emocí. Sestra se zlobí. Když si Pepíka brali občas domů, byl schopen komunikovat pouze posunky, což rodinu vyděsilo a otec rozhodl, že si syna vezme také k sobě. Zda to bylo správné či nikoliv, nechme minulosti.
Tohle byla jediná zmínka o otci, kterou mi sourozenci byli schopni (ochotni) poskytnout. Mirek vždycky říká, že tatínek odešel. I když je otázka jakkoliv formulována, odpověď je pořád stejná.
Sestra se od nich brzy odstěhovala do nedaleko vzdáleného města. S bratry žila do letošního jara v chalupě maminka. To je doba, na kterou si pamatují a o které Míra rád vypráví.
Po smrti matky ale každý rozhovor začíná slovy, že mu umřela maminka, zda to vím, že je moc smutný.
Nevím, jak vypadala ona zlomová událost. Sousedi si pomalu ničeho nevšimli. Kluci pod vedením matky obdělávali zahrádku, pěstovali zeleninu ve skleníku, chovali králíky a slepice. Na podzim jezdili do lesa pro dřevo, naštípali ho a nařezali, topili celou zimu v kamnech. Pod vedením matky byli soběstační, chodili si nakoupit, vařili jednoduchá jídla.
To, co mě na tom nejvíce fascinovalo, bylo to, že v tom po její smrti pokračovali. Bez nejmenší změny, narušení či výměny rolí v určitý den v měsíci zabili, oškubali a uvařili si sami slepici, nebo zabili a stáhli králíka. Každý den vymetou kamna, zatopí, nanosí dřevo.
I přesto, že Pepa vypadá mentálně zaostalejší, plní úkoly důkladněji než Míra, přesně, stejně, zodpovědně. Jediné, co se změnilo, je jistá míra Mirkovy anarchie. Dopřává si to, co mu maminka nedovolovala. Každé ráno vyrazí do blízké malé továrny na výrobu propagačních materiálů. Má hrozně rád lidi. Je samozřejmostí, že ho pustí dovnitř, popovídá si s ženami, které jsou tam zaměstnané, dostane od nich velkou látkovou tašku, lístek a peníze a vyráží na nákup pro svačiny. Nikdo se nediví, je to tak „odjakživa". Na oběd se vrací k bratrovi do chalupy a odpoledne, když má chuť, vyráží na hodinku na autobusovou zastávku. Nezná hodiny, ale přesto je tam přesně. A každý den si popovídá a s úsměvem odchází domů.
Po smrti jejich matky nastala u Pepy zvláštní změna. Předtím vydával pouze zvuky. Drčel, cinkal, vrčel, prskal. Na oslovení nijak výrazněji nereagoval, nikdo ze sousedů ho neslyšel promluvit. Pak se to ale stalo. Vždycky když ke kamarádce přijedu, kluci vyjdou k brance. Míra zdraví a začne něco povídat, vyptává se mě. Josef stojí opodál a třeba drčí a prská. Jeden den se scénář v podstatě opakoval, Míra povídal, že mu umřela maminka a Pepa vyhrkl: „Drrrrrr, drrrrr, ahooj! Brrr,..." A od té doby, když se potkáme, mě zdraví pokaždé.
Když jsem tam v létě byla a povídali jsme u otevřeného okna, slýchala jsem Pepu doprovázet denní činnosti označením. Mezi drčením šlo zaslechnout slova jako krmit, slepice, kykyryký, autobus,...ale i krokodýl, superstar a jiné.
Na jaře po smrti jejich matky se stala další významná událost. Mirkovi se natolik zhoršil zelený zákal, že oslepl. Když byl v tomhle stavu, mluvila jsem pouze s jeho sestrou, která mu zařizovala hospitalizaci a operaci. Mirek nejenže oslepl, ale přestal také mluvit, pouze křičel a v poslední fází před operací se objevily autoagresivní tendence, nejčastěji si ubližoval bušením hlavou o zeď. Po operaci se prý bez jakéhokoliv rozruchu vše vrátilo do starých kolejí.
Tak,... a už mě nenapadá, co bych ještě o těch dvou mužských napsala. Jejich životní příběh se mi povedl sestavit s častých návštěv u mojí přítelkyně, kdy hlavně v létě kluci neváhali a mávali na mě pravidelně od branky.
Napadla mě i otázka, jak je přijímá vesnice a pro odpověď jsem se ještě vydala ke dvěma nejbližším sousedům. Co mě zarazilo bylo to, že jsem je svojí otázkou doslova šokovala. Jak by je měli brát? Přece normálně. Bydlí tady odjakživa. Je to samozřejmost. Proč bychom se s nimi u autobusu na minutku nezastavili.
Dokonce jsem v létě byla účastna jedné úsměvné historky, kterou zde musím zmínit. Míra dostal v krámě k nákupu barevnou reklamní tašku. Moc toho nenesl a nákup si nastrkal do kapes. My seděli zrovna na balkóně a z dálky jsem ho viděla se vracet. Nejprve si tašku se zájmem prohlížel. Pokoušel se skrz ní pozorovat sluníčko a vesele u toho poskakoval. Taška do sebe občas nabrala vzduch a zajímavě se zavlnila. To bylo něco! Míra se začal smát, natáhl ruce a dal se do běhu. Taška se nafoukla a najednou z ní byl ten nejkrásnější drak. Míra běžel. Co to dalo, dokonce přeběhl chalupu, otočil se a utíkal pět ke konzumu. Stála jsem opřená o zábradlí a dívala se na něho. Najednou jsem zahlédla další sousedky, co dělají to samé. Dvě seděly na lavičce před domkem, usmívaly se a občas Mírovi zamávaly, další se vykláněla z otevřeného okna a upřímně se smála. Upřímně, vesele; nedá se to popsat, slova někdy nedokáží přesně vystihnout onu jedinečnost. Zaujalo mě, že nebyl vidět nikdo, kdo by zavřel okno i oči. Bylo to samozřejmé, humorné a příjemné, že sedmdesátiletý pán běhá po ulici s igelitovou taškou. Najednou mi došlo, že zde není místo pro integraci, či nějaký jiný včleňovací proces...
Možná se mi to jen v tu chvíli zdálo, ale stálo to za to...