Hledání ztracených Vánoc

Zimní program Hledání ztracených Vánoc, kterého se děti zúčastnily, byl koncipován jako krátký pohádkový příběh, který uceloval jednotlivé cvičební kroky, které bude jezdec na koni provádět, a doplňoval je motivačním prvkem. Jako pomocný cvičební prvek byla použita skřítkova čepice.

Byl jednou jeden kouzelný les plný zvířátek, ve kterém bydlel i vánoční skřítek se svojí kouzelnou čepičkou. Když si jí nasadil na hlavu, začaly Vánoce a kouzelná čepička pomáhala skřítkovi čarovat dárky, které rozdával hodným dětem a zvířátkům, bydlícím v lese.
Dnešní zima ale začala velice nešťastně. Skřítek čepičku ztratil!! Děti a zvířátka marně čekala na Vánoce a nebylo daleko k tomu, aby se po jejich tvářích začaly koulet veliké slzy smutku…Kdo jim pomůže? Jak všechno skončí? A ejhle!
Kde se vzal tu se vzal, objevil se statečný jezdec, který měl odvážné srdce a věrného trpělivého oře, s jehož pomocí vyrazil po nebezpečné cestě kouzelným lesem hledat ztracenou čepičku…
Čeká ho dlouhé putování plné překážek a dobrodružství, na jejímž konci sedí na pařezu vánoční skřítek. Dívá se do tmy lesa a vyhlíží statečného jezdce, který by mu na hlavu nasadil ztracenou čepičku, aby mohly Vánoce opět vypuknout v plné kráse!

Klient nejprve kontaktuje koně ze země. Hipolog ho motivuje, aby se zvířete dotkl a hladil ho. Po zádech, bříšku, jaké má obrovské nohy! Společně pomocí haptické stimulace objevujeme kouzlo koňského těla, jeho velikost, vůni, všímáme si, jak hřeje a naše prsty se proplétají jemnou koňskou srstí. A kde má koníček vlasy? Sáhni! Hříva je na dotek hrubší než lidské vlasy, hledáme, kde všude koníkovi vyrůstá a nesmíme zapomenout ani na ocásek. Kdepak je?

Můžeme vyzkoušet, zda neuslyšíme něco zajímavého v koňském bříšku a přiblížení obličeje nám přináší nový vjem ve formě takticko – haptické čichové stimulace, která spolu s ostatními stimulačními formami přináší klientovi jedinečný plně komplexní mnohorozměrný stimul.

Pro maličko méně statečné jezdce, kteří nemají dost odvahy podívat se na svět z koňského hřbetu je připraveno projití kouzelným lesem pěšky. Koníka ale musí vzít samozřejmě sebouJ Podpora orientace v prostoru, samostatného rozhodování, zvyšování sebevědomí – tak velké zvíře mě následuje a poslouchá.

Nakonec můžeme koníka s dopomocí nakrmit. Tato část interakce klient – zvíře požaduje velkou dávku statečnosti a sebekontroly. Ruka je v porovnání s koňskou tlamou malá a co když si jí koník splete s kouskem chleba?  

Spolupracující tým zajistí klienta z obou stran zvířete během celého průběhu rehabilitace, podle potřeby bude využito asistovaného sedu – klient sedí na koni před druhým hipologem, který ho bude jistit ještě touto formou, přímo ze hřbetu zvířete.
A můžeme vyrazit na dobrodružnou výpravu!

V terapii je využíván krok zdravého koně a vnímání pohybu jeho hřbetu. Protože člověk na koni sedí a nezatěžuje nohy, odpovědí jezdce na pohyby koňského hřbetu je specifický pohybový vzor pro trup a pánev při chůzi. Tento základní prvek hipoterapie nemůže být nahrazen žádnou jinou rehabilitační metodou. Základní rozdíl mezi hipoterapií a sportovním ježděním je v tom, že při sportu jezdec ovládá koně, zatímco při terapii kůň ovládá jezdce.

A jak celý příběh dopadl? Povedlo se nalézt a nasadit skřítkovi čepičku a zachránit tak Vánoce?

Samozřejmě! :-)