Autismus V.

Aspergerův syndrom

Je těžko odlišitelnou poruchou. Postižení se zdají pouze jako „zvláštní“. Projevuje se poruchami ve stejné oblasti triády jako dětský autismus.  Není však přítomna mentální retardace, intelekt je průměrný nebo nadprůměrný. Zůstává ale např. zvláštní utkvělost, která je díky jejich intelektu jakoby předurčuje k určitým povoláním a díky níž dosahují velice často nadprůměrných výsledků. Nenechají se vyrušovat „realitou“. Může to však sklouznout k omezení zájmů, pokud se např. učí nazpaměť bezvýznamné věci.

Lidé s AS často bývají extrémně egocentričtí. Své donekonečna se opakující rituály vyžadují i po ostatních. Mají zvláštnosti v řeči a jazyce. Objevují se potíže v neverbální komunikaci, motorické výkony jsou těžko dosažitelné, celkový pohyb působí neohrabaně. Ale proč bychom AS rozebírali sami, když mezi námi žijí autisté, kteří nám o tom můžou povědět více.

Martijn Dekker (27) žije v Groningenu v Holandsku. Většinu svého života strávil nediagnostikován a toto nepochopení, které ho provázelo, naplňovalo jeho život problémy, depresí a ztrátou identity. Díky internetu však nalezl další lidi s AS a vysoce funkčním autismem (VFA) a společně s přítelem zahájil činnost mezinárodní internetové podpůrné skupiny pro lidi autistického spektra. Díky jeho dlouholeté práci od roku 1997 přednáší na konferencích v různých zemích ( USA, Holandsko, Švédsko, Finsko,..) a poskytuje náhled do autistického světa, který však postrádá polemizaci a dohady. Vždyť je sám autista.

Martijn Dekker: Aspergerův syndrom jako kultura

Formy autistického spektra jsou diagnostikovány jako by byly duševní chorobou. Diagnostická kritéria jsou založena čistě na vnějších projevech chování. Tento medicínský model autismu, ačkoliv určitým způsobem užitečný, je velmi omezující a limitující. Je-li totiž chápán jako absolutně platný, vede k mnoha nepřesným domněnkám o tom, jak lidé s autismem myslí a jednají. Je zapotřebí přijmout mnohem plastičtější způsob nazírání myšlení a chování lidí s autismem.           

1)     Je třeba rozlišovat mezi nemocí a nezpůsobilostí. VFA/AS předpokládá odlišný vývoj mozku od samého počátku. Je proto možné, že pro každý zadaný úkol  používá člověk s autismem odlišné části mozku než osoba ne-autistická. Odlišný vývoj není definován jako nemoc, ačkoliv  může být nezpůsobilostí či vadou, která má zásadní vliv na neslučitelnost mezi fungováním prostředí a myšlením a chováním jedince tak, že  ten pak není schopen v tomto prostředí optimálně žít. Cestou, jak se vypořádat s touto nezpůsobilostí, není jen  pomáhat jedinci přizpůsobit se tomuto prostředí, ale též přizpůsobit  prostředí jemu. Pro člověka na vozíčku je takovým přizpůsobením odstranění prahů a bariér z veřejných budov a zavedení výtahů. Pro lidi s autismem toto přizpůsobení zahrnuje odstranění „sociálních bariér“ , tj. konkrétní a praktickou pomoc při zařazení se do společnosti a dále odstranění „smyslových bariér" (zvuky, fluorescenční světla, atd.), které nepřiměřeně osoby s autismem zatěžují.           

2)     VFA/AS je „pervazivní“, tzn., že proniká a má vliv na všechny aspekty mého vnímání a mé osobnosti, a jako takový je od mé osobnosti neodlučitelný. Bez něj bych byl někým jiným, ne sám sebou. Bezpočet lidí s autismem se většinu svého života snažilo hrát ne-autistického člověka, čehož  výsledkem byla nakonec těžká deprese. Přijetí jejich autistického stavu, a zvláštností s ním spojených, zmírnily depresi a přinesly s sebou zlepšení kvality života a štěstí.           

3)     Lidé s VFA/AS mají problémy v komunikaci a porozumění s běžnou populací. Avšak, když se vzájemně spolu sejdou, obecně vzato, žádné problémy v komunikaci nemají ( alespoň ne více, než všichni ostatní). Pro mnoho lidí s autismem je toto poznání jako toužebně očekávaný „návrat domů“. To je namouduši má vlastní zkušenost. Jinými slovy, máme odlišný způsob komunikace - stejně funkční jako ten ne-autistický, jenom zkrátka jiný. Problém přichází ve chvíli, když přijde na překračování hranice mezi těmito dvěma způsoby komunikace.     

Přijmeme-li tyto tři zásadní názory, můžeme z toho vyvodit závěr, že autismus je především odlišný způsob bytí, vycházející z  určité neurologické konfigurace. Žádný ne-autistický člověk schovaný za skleněnou stěnou neexistuje; tím reálným člověkem, se všemi svými zvláštnostmi, je člověk s autismem. Tento způsob existence není snadno pochopitelný pro okolní svět; lidé si vytváří nesprávné domněnky, dezinterpretují naše slova, pocity a činy, čímž nám znesnadňují vyrovnat se s ne-autistickým světem. A proto se v tomto světě lidé s autismem se svým způsobem bytí, který často nemohou ani definovat, ani popsat, cítí tak zoufale osamělí. A to je  důvod, proč je tak důležité, aby měli lidé s autismem příležitost setkávat se mezi sebou a mohli tak svůj přístup k životu zasadit do širšího rámce, jenž jim pomůže na pevných základech plně rozvinout svoji identitu.

Nejrůznější formy podivného chování lidí s autismem jsou jen způsobem, jak se vyrovnat s odlišně pracujícím mozkem, který nebyl stvořen pro bytí v této společnosti. A to je pravda, i když se Vám to zdá podivné nebo zbytečné. Tyto nejrůznější vyrovnávací  strategie by neměly být potlačovány, ale je třeba na nich stavět takovým způsobem, aby mohly být použity ve prospěch zmíněné osoby. To, co lidé s autismem potřebují nejvíce, je, aby byli přijímáni nejenom lidmi kolem sebe, ale i ostatními  takoví, jací jsou.

Martijn Dekker